1
PřehrátPozastavitdélka:02:26
Download fileInfo„Já bych si ještě doplnil u toho Eduarda Grégra, jaký on byl bouřlivák. V té Říšské radě, nevím, jestli znáte tu historii, jak tam rozbili tu lavici?” „Neznám, povídejte.” „Ono to muselo být s nimi všemi dost těžké. Jednou udělali to, že čeští poslanci v Říšské radě - ale teď skáču zleva doprava, takže to možná není moc srozumitelné, ale tohle mi připadá jako dost legrační - blokovali jednání Říšské rady tím, že každý mluvil čtyři, pět hodin o něčem. Četl úvodníky, zákony nebo něco takového. Čtyři hodiny četl, potom šel dolů na kafe a přišel zase další, který zase hovořil, možná říkal totéž. Dokonce to šlo tak daleko, že v té hospodě naproti, kam chodili na kafe, na pivo, na oběd nebo na večeři, dokonce někteří přespávali. Až po určité době, nedovedu si představit, jak dlouho to mohlo trvat, někdo tohle jejich s prominutím bláznění přerušil a Eduard Grégr se hrozně rozčílil a začal mlátit pultem, který měl před sebou. Začal s ním mlátit, až ho rozbil. Důraz: ,Teď my, Češi, jsme tady a my vám to, Rakušákům, ukážeme!' To prkno potom, když jeli zpátky do Prahy, s ním přišli, chodili s ním po Václavském náměstí a všude možně a ukazovali to prkno, takový kus dřeva jenom, ukazovali, jak jsme to těm Rakušákům ukázali. To prkno je ještě pořád ve vlastnictví naší famílie! Má ho jeden z mých vzdálenějších bratranců. Já jsem se pokoušel ho přemluvit, aby to prkno, na kterém je napsáno nějak ,Toto prkno rozbil Eduard Grégr’, aby ho dal k dispozici do Senátu. Ale on to odmítá, takže se s tím nedá nic dělat.”
2
PřehrátPozastavitdélka:01:21
Download fileInfo„Když jsem přijel do Prahy, nastoupil jsem k Energoprojektu, kde nás bylo několik, kdo jsme se tímto způsobem dostali z vojny. Jen pro zajímavost, ten ročník, ve kterém jsem byl, kdybych býval zůstal na vojně, jejich doba, jak dlouho mají být na vojně, se prodloužila o jeden rok. Místo dvou let měli sloužit tři roky. Přirozeně, to jsem slyšel od kamarádů z vojny, to vyvolalo hrozné pobouření, ale co se dalo dělat. Načež krátce nato byla veliká mírová akce, jak socialistický blok je ochoten v rámci mírového soužití snížit množství československé armády. A tomu celému ročníku, kterému prodloužili vojnu o rok, to zase zkrátili a na základě mírového úsilí československé vlády mohli po těch dvou letech, jak měli jít původně.”
“Jemu [otci] se pravděpodobně nechtělo opustit republiku a vím, že před únorem se u nás o nějakém [plánu na emigraci] vůbec nehovořilo. Ale možná, že jsem se zmínil o penězích, které jsme měli v Anglii. Když došlo k únorovému převratu a on byl pozvaný dolů do té kanceláře, musel podepsat papíry o znárodnění. Teď se ten národní správce, nebo budoucí národní správce, na něj obrátil a řekl: ,Pane Grégr, jsou tady ty peníze v Anglii.’ Ten to věděl, protože ty peníze byly vedené v účetnictví, že to je obnos, který leží v zahraničí. On se chvilku rozmýšlel a řekl, aby mu prominuli. Vyšel nahoru do bytu, kde byla jeho žena - my jsme jí říkali teta Eva, protože naše matka tragicky zemřela za války. Říkal jí: ,Evo, teď se musíme rozhodnout. Buď pojedeme ven, jsme těmi penězi na jistou dobu zajištění. Anebo musím jít dolů a tenhle papír podepsat a tím ty peníze dám. Budou taky znárodněné.’ Načež teta Eva - bylo to příliš rychlé rozhodnutí, a pravděpodobně nechtěla opustit rodinu, hlavně svou matku - řekla: ,Já k tomu nemám odvahu, nedokážu to udělat.’ On řekl, že v pořádku, šel dolů a papír o převodu peněz podepsal. Tím se víc nebo míň myšlenka opuštění republiky uzavřela.”
„To bylo tak. U nás v tiskárně pracovala slečna Feiglová, ona byla myslím účetní. Měla na starosti peníze. Přišla k otci, když byly Norimberské zákony, a říkala mu: ,Pane šéf, já jsem Židovka, ale už dlouho s nimi nemám žádný kontakt.' Tati řekl: ,Ví to někdo?' Ona říkala: ,Já myslím, že to moc nikdo neví.' Její rodiče byli mrtví. ,Já myslím, že to nikdo neví.’ Otec řekl: ,Tak když mně slíbíte, že to nikomu neřeknete,' pardon [pamětník pláče] ,tak tu můžete zůstat.' A zůstala celou válku. Vůbec na ni nepřišli. Možná že ji tím… nevím.”
„On potom, když byl starší, ten Eduard [Grégr] bydlel ve Lštění. A když jezdil na zasedání Říšské rady do Vídně, sednul do vlaku, jel na Hlavní nádraží, nasednul do vídeňského rychlíku a vracel se zase přes Čerčany. A když jel na totéž zasedání Ferdinand d’Este, v Čerčanech zastavil vlak, aby mu připojili jeho salonní vagón. A Eduard jednou se rozčílil a v parlamentu řekl: ,Jízdní řád platí pro každého a vlak musí projíždět a nesmí zastavovat v Čerčanech!’ Samozřejmě měl zlost, protože on musel jet až do Prahy. Představte si, že se mu to povedlo. Od té doby Ferdinand d’Este chudák s tím vagónem musel jezdit do Prahy, tam ho připojili a Čerčanama projížděl. Protože on bydlel na Konopišti, do Čerčan to měl nejblíž. Tak to snad ukazuje, jaký byl Eduard bouřlivák.”
„Blížilo se prozrazení těchto nejrůznějších organizací. Gestapo zjistilo, o co jde, vyšetřovalo různé osoby a strýc Vláďa přirozeně o tom věděl, že se jeho jméno zcela jistě do vědomí gestapa [dostane, pozn. editora]. Takže v posledních dnech se pohyboval po Praze a po různých místech. Každou noc spal někde jinde, aby ho nemohli najít. Ale nakonec se to přirozeně nepovedlo. Můj otec říkal: ,Proč už nejsi pryč?’ Ale on měl nepředstavitelně krásný vztah ke své matce Boženě. Ta babička Božena, on se s ní nedokázal rychle rozloučit. Takže svůj odjezd, který by pravděpodobně prošel, stále odkládal. To se mu stalo osudným. Náhodou ten den spal u nás doma, v Hálkově ulici. A gestapo ho zatklo. A já nevím, jestli jsem si to vymyslel, nebo… Ale mám takový pocit, že jsem jako kluk koukal z okna a viděl jsem ho v tom momentu, kdy ho gestapo nakládalo do auta. Odvezli ho do Pečkova paláce a podle vzpomínky mého otce se stala následující věc. Když vstupovali do toho paláce, byl tam trochu blázinec, nepořádek, protože gestapák, který ho tam uváděl, něco vyjednával ve vrátnici. On stál v tuto chvíli na ulici a čekal, než ho dovedou do Pečkárny. A najednou si uvědomil, že to byla možná poslední příležitost, aby utekl. Bylo to v noci, on znal Prahu, věděl, kudy má utíkat. Ale on to neudělal. A když vstoupil do té Pečkárny, uvědomil si: ,Teď jsem pravděpodobně skončil, protože poslední příležitost mi utekla.’”
- Celé nahrávky
1
Praha, 10.10.2018
(audio)
délka:01:59:41
nahrávka pořízena v rámci projektuPaměť národa: příběhy z Prahy 2
Download fileInfo2
Praha, 11.10.2018
(audio)
délka:01:58:03
nahrávka pořízena v rámci projektuPaměť národa: příběhy z Prahy 2
Download fileInfo3
Praha, 05.12.2018
(audio)
délka:01:51:41
nahrávka pořízena v rámci projektuPaměť národa: příběhy z Prahy 2
Download fileInfo
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
